Ateliér poprvé a po dvou letech

„Sejdeme se tam v 6 hodin“. Tak zněla domluva. Jsou to už asi dva roky, kdy jsem poprvé zavítala do Ateliéru. Po nějaké době strávené na chatovacích serverech jsem si totiž řekla, že je na čase poznat děsivé úchyly i v reálu. Měla jsem štěstí a známá mi slíbila, že mě vezme do nějakého tajemného klubu.

Už před šestou pobíhám po Smíchově. Můj pověstný smysl pro orientaci nezklamal, ztratila jsem se. Píšu SMS a místo konejšivé odpovědi mi přichází zpráva, která sice upřesňuje adresu, ale zároveň mi oznamuje, že se zpozdí a ať tam jdu sama. „To si snad dělá srandu!“ Prý dorazí co nejdřív. Uff, co teď? Jsem poměrně stydlivá, nesmělá a moc toho nenamluvím. Cizí lidi a neznámé prostředí mě děsí. O tom, že by mě možná měli děsit úchylové, nepřemýšlím. Chvíle váhání, ale pak zvoním na zvonek a jsem vpuštěna dovnitř. Kdosi me nasměrovává k baru. Havanu mají. Sedám si k prvnímu volnému stolu. Mlčím a čučím do skleničky. Za stolem sedí pár kluků. Někdo mi vyká! Cože? Zbláznil se?! Chabé pokusy o komunikaci, mám pocit, že jsou ještě nesmělejší než já.

Konečně se odvážím porozhlédnout se kolem. Ahaaa, tak to už vypadá úchylněji. Latex, černá barva, rákoska, bičík. Nahý klečící kluk pouze s obojkem na krku. Není mu zima? To ještě nevím, jak moc hřeje obojek. Kolem prochází rusovlasá Dáma a já si říkám, že tu bych fakt neměla naštvat. Vypadá nebezpečně a má kolem sebe hlouček lidí. Poslouchají ji. Říkám si, že v případě nebezpečí zdrhnu za bar a schovám se za zrzavého anděla.

Závislost na nikotinu mě táhne do kuřárny. Ocitám se v jiném světě. Z klubovny je najednou anglický salonek. Kožené sedačky a křeslo, které láká k uvelebení se. Neodolám a sedám si. Chyba! Prý je to křeslo dominantů. Nechci dělat skandál hned první večer, a vstávám. Z trapné situace mě vysvobozuje známá, která mě provádí po klubu. Spousta místností. Klinik mi připomíná zdrávku a říkám si: „Tak toto fakt nikdy“. V Gothicu bych se nejradší zabydlela. A návrat do klubovny a seznamování se s lidmi.

Na většinu obličejů si nepamatuju, přezdívky nemám šanci pochytit, jen pár výrazných postav mi utkvělo v paměti. Ta nebezpečná dáma, roztomilá menší slečna s vysokým hubeným chlapem vedle sebe, který se mě (marně) pokoušel rozmluvit v kuřárně. Plešoun, co se chlubí, jak skvěle dopadla nějaká show a ukazuje nám záznam na notebooku. „Tak toto fakt nikdy!!!“, říkám si podruhé, omdlívám v duchu, a chlapa identifikuju jako ujetého blbečka, se kterým je lepší nebýt o samotě v jedné místnosti.

O dva roky, pár facek a plácnutí později, skoro každý čtvrtek zvoním na stejný zvonek. Za barem je pořád andělská zrzka. Nenufer. Bohatě stačilo ji vidět zařvat jednou. I dvoumetrový chlap couvl. Rusovlasá dáma je Ňufinka. Pusa na tvář a úsměv. Křeslo jsem adoptovala nebo ono adoptovalo mě? Grimm a Mountbatten. Grimmovi se už dávno podařilo mě rozpovídat až příliš, ale Mount je vlastně úžásná introvertka. Do kliniku chodím, když si potřebuji popovídat o samotě, a nechápu, proč se lidi vyhýbají tak úžásné místnosti. Ten ujetý blbeček už taky dostal jméno a ne jen jedno. Bug. Nesnáší přezdívky, ale dala jsem mu jich hodně. Ujetý je, ale blbeček rozhodně není. Smích Tabron, který je slyšet všude a bourá krom zdí i ostych zajíců. Charismatický Pavouk. Dokonalá Riwaa. Lákadlo pro holčičky a ženy Marvel, skvělý Vašek, a ještě lepší Zuzanka, vše pozorující Boris, objímající moudrá Epi (neříkat Epinka pokud nechcete dostat přes zadek!), seriozně se usmívající Bahno („Dodržujte pitný režim, přátelé!“), dumající hračička Tom, elegantní slušňák Pyverrn a černooká Satanka, lákavé kotě Zuzka, latexová pokladnice a dobrý člověk Míša... Nemůžu zmínit každého, máme tu omezený počet znaků.

Na chat už nechodím, ale jednou týdně se snažím zajít mezi mé úchyly. Už to není tajemný BDSM klub, ale zvláštní hospoda, kam chodím na pokec se zajímavými lidmi. Podle nálady vyvádějí a dovádějí, nebo sedí a mlčí. Občas v džínech, občas v latexu. Zcela normální. Vašek vaří skvěle, takže jednou týdně se zaručeně pořádně najíme. Některé staré tváře zmizely a vídám je bohužel už jen vzácně. Nahradily je nové, stejně zajímavé, a občas čumící do skleničky tak, jako kdysi já. Pokud se budete chtít mezi nás podívat, ale máte strach, nikoho neznáte, jste stydlivka jako já… Pak se ozvěte nám, nebo napište do klubu. Někdo se Vás určitě ujme, provede, pokusí se Vás rozmluvit a to další už je jen na Vás.

Autorka článku se rozhodla opustit redakci.