Jsem málo dominantní?

A přeci je jejich příběh velice podobný. Na úvodní větě ztroskotal jejich vztah, do kterého vkládali své naděje a city. A já se v duchu sama sebe ptám: “Kde se stala chyba?”

Oba dva jsou lidé, kterých si nesmírně vážím a ač sama skláním hlavu jen velice ztěžka a pozvolna, zrovna u nich mne nikdy ani na okamžik nenapadlo o jejich dominanci pochybovat. Z mého pohledu se oba dopustili téhož těžkého “přečinu”. Respektovali zcela obyčejné lidské potřeby svých submisivních protějšků. Chápali, že i subinka (subík) může mít špatný den, cítit se mizerně, být unavená či smutná. A v té chvíli se měnili v chápající milující bytosti, které své zvířátko pohladí, potěší a uklidní......aby se nakonec dozvěděli, že je to tak špatně.-((

Takřka denně potkávám na chatu rádoby dominanty, kteří velmi hlasitě vykřikují, submisiv musí.......a následuje dlouhý výčet, který mne pokaždé spolehlivě dokáže zvednout ze židle a znechuceně odcházím od PC. A bohužel stejně často se setkávám se subinkami a subíky, kteří si postesknou, že se jim nelíbí, že ve chvíli, kdy řeknou ano, jsem submisivní, s nimi někdo začne zacházet jako s kusem hadru.

A já se teď ptám, milí submisivní přáleté.....ne­děláme si to tak trochu sami? Zkusme se chvíli podívat na svět očima dominanta. Dovolím si teď použít jakousi pomyslnou definici submisivity a dominance, která je podle mne celkem výstižná.

“Je-li submisivita schopnost odevzdat nad sebou moc s důvěrou, že nebude zneužita, pak je dominance ochota tuto moc přijmout a nezneužít!”

Ráda bych vyzdvihla to slovo nezneužít. Uvědomujeme si všichni vždycky, že za tím slovem se pro dominanta skrývá obrovská povinnost? Povinnost sebekázně? Činíme ho odpovědným za to, že nikdy při hrátkách nesklouzne za hranice, které jsou pro nás únosné, že se nikdy nenechá unést svým vztekem (a že my zvířátka umíme rozčilovat dokonale), že pokud nás bude trestat, tak s rozumem a s rozvahou.

Co asi může s duší dominanta udělat strohé oznámení: “Jsi pro mne málo dominantní?”.­.....Nezačne si právem připadat jako hlupák? A pokud se tak stane dvakrát či třikrát, není pak zcela logické,že z dominanta se může stát hysterický despota?

I dominant je jen člověk. Nemá kouzelné zrcadlo, které by mu řeklo, jak se zrovna cítíme. Musí spoléhat na svou intuici a věřit tomu, co mu my říkáme. Naučme se mluvit s ním o svých pocitech, naučme se respektovat také my jejich lidské potřeby.

A hlavně…než s někým začneme budovat vztah, dokažme otevřeně říci sami sobě, co od toho vztahu vlastně očekáváme. Jestli chceme toho"krutého despotu" na občasné hraní, od kterého se pak vrátíme do normálního světa a nebo jestli potřebujeme vůdčí osobnost, ke které budeme vzhlížet, do jejíž dlaně vložíme svou s onou důvěrou, že nás bezpečně povede a provede. Pak mu oplácejme úctou, respektem, obdivem a láskou…