Vnitřní coming out

Velmi často se u menšinově orientovaných lidí řeší vnější coming out, tedy zda říct, jak říct, co a komu říct. S tím jsem problém neměla. Mé okolí až na vzácné výjimky (v zájmu zachování jejich duševního zdraví) o mé „úchylce“ ví. Už méně se ale mluví o tom, jaké je přiznat to sám sobě, co prožívá člověk, který si začíná uvědomovat, že je nějakým způsobem jiný než většinová společnost. A přitom tam to všechno začíná a sebepřiznání může pro někoho být hodně problematické a bolestivé.

O tom, že jsem trošku divná nebo jen jiná jsem věděla dlouhou dobu. Měla jsem touhy a tušila jsem, co chci. Nejdříve se mně i mým partnerům dařilo to potlačovat, takže se zkoumání vlastního vnitra neustále odkládalo na dobu neurčitou. Až to už najednou odkládat nešlo a já se ve svých třiceti letech začala seznamovat se svým vnitřním úchyláčkem. Nebylo to nepodobné tomu, že jsem se jednou ráno vzbudila a s úsměvem si řekla: „Tak, jsem úchyl“. Předcházely tomu dlouhé rozhovory s dávným kamarádem, který se nikdy netajil tím, že je sadista. Kostičky do sebe začaly zapadat. Měla jsem milion otázek a on trpělivost. Pak už mu trpělivost došla a já se ptala už jen sebe.

Leckteré z Vás tímto textem zklamu. Připadla na mě totiž, podle mého názoru, ta pro společnost pořád ještě přijatelná role: submisivní žena a její vnitřní coming out. Ženy dlouho fungovaly v tzv. submisivní poloze. Zahřívaly manželskou postel a udržovaly teplo rodinného krbu. Svět a společnost se časem naštěstí změnily a většina žen už má možnost výběru. Jsme štastnější a spokojenější? Budujeme kariéru, jsme nezávislé a najednou některé z nás najdou spokojenost a volnost v submisivitě.

Nezkoumala jsem své masochistické touhy. Teorii jsem nečetla. Myslím si, že tělesné touhy jsou, alespoň pro mě, mnohem snáz pochopitelné. Bolest patří k životu a některým z nás přináší potěšení. Nutno podotknout, že pokud si najdete toho pro Vás správného partnera, tak bolest přináší více než rozkoš, více než tělesné uspokojení. První vážnější rána znamenala: „Bolí, ale líbí. Co bude dál?“. Tělo si o něco řeklo, něco dostalo a hranicí byla jen vlastní představivost. Pořád nevím, kde tu hranici mám, co už mi nebude dělat dobře, ale neděsí mě to. Přišlo mi to přirozené a normální hned na začátku.

Co mě zarazilo a čemu jsem čas věnovala, byla má submisivita. Zkoumala jsem, proč mě to láká. To pokoření, podřízení se. Nevěděla jsem, kde přesně se ve mně tato bytost vzala. Řešila jsem to dlouho, příliš dlouho, po dobu kdy mě jen bolest přiměla pokleknout. Cítila jsem, že mi něco chybí. Pak někdo přišel. V davu lidí jsme si k sobě našli cestu. Přišla bolest. A přišla obrovská touha klečet, aniž by cokoliv bolelo a aniž bych musela. Já sama to chtěla. Přišly chvíle, kdy jsem chtěla držet svou prořízlou klapačku zticha. Jen protože vedle byl on. A byl to člověk, vedle kterého jsem mohla remcat, být drzá a posmívat se. Stačil jeden pohled. Nechápala jsem, co přesně dělá sebevědomá, moderní, inteligentní a samostatná žena na podlaze a on si přitom sedí pohodlně v křesle. Bojovala jsem s tím, se sebou. Vždyť je to pravěk! Jsem toto opravdu JÁ??? Otázky nekončily a já se snažila najít odpověď pomocí rozumu a logiky. Nedávalo mi to smysl. Pak už jsem to přestala zkoumat. Jsem vůči němu submisivní, není co řešit. Nebyl to rozum, který mě uklidnil. Byly to chvíle klidu, které jsem s ním prožila. Pochopila jsem, že věci jsou přesně, tak jak mají být. Najednou jsem to mohla být já se vším všudy. Nevím, co za to může. Je to psychická porucha? Co školní systém? Rodiče? Společnost kolem nás? Nevím. Ale vím, jakou pro mě měly cenu chvíle, kdy jsem mu plně patřila.

Nenabízím Vám návod, jak vyřešit svou zadumanost a prokousání se sebou samými. Jen možná jiskřičku světla na konci spletitého tunelu sebepoznání: až najdete kompatibilního partnera, tak do sebe vše zapadne.

Budete se bát. Možná Vám to nedává smysl, ale být submisiv chce odvahu. Znamená to být upřímný vůči sobě v první řadě. Bolí to. Znamená to odhalit se, vydat se někomu s vědomím, že zná Vaše slabosti. Horší a těžší to mají lidé dominantní ve svém běžném životě. Toto jsem prožila sama. Žijeme s tím, že vše zvládáme a vše řídíme a pak najednou… klečíme a prosíme. Co s tím?

Neřešte to logicky. Exaktní vědy Vám také nepomůžou. Snad se najde někdo z BDSM komunity, kdo mě upozorní na nejnovější výzkumy, které ukazují a odhalují, že… Nezajímá mě to. Poznala jsem sebe a Jeho, a už nebyla čísla, žádné logické závěry. Bála jsem se. Vnímala jsem sebe, poprvé jsem věděla, že chci někomu konkrétnímu dát sebe. Důvěřovala jsem sobě i jemu tak, že jsem se odevzdala. Přijala jsem sama sebe a byla jsem přijata taková, jaká jsem.

Autorka článku se rozhodla opustit redakci