Vztahy „24/7“

Téma 24/7 (originálně 24 hodin 7 dní v týdnu) bylo diskutováno na mnoha místech už mnohokrát. Má své fanoušky, má i své odpůrce. Nechci se teď zabývat rozebíráním toho, zda ano či ne, spíš bych se ráda zamyslela nad tím, jestli je takový vztah v reálném životě vůbec možný.

V povídkách a filmech to vypadá velice jednoduše. Otrok (submisiv) sám o ničem nerozhoduje a vše dělá na povel, na příkaz téměř i dýchá. Sedí tiše v koutku a čeká, až zazní příkaz, že má udělat to a to, podat tamto a zařídit toto. Pán či Paní (dominant) řídí vše, co se děje. V reálném životě pak přichází zásadní rozpor. Jestliže pominu fakt, že si nedokážu při nejlepší vůli představit nikoho, kdo by tohle dlouhodobě vydržel a chtěl, koho by to naplňovalo uspokojením, pak vidím podstatný problém v jedné věci.

I dominant je jen člověk. Má právo na únavu, na nemoc, na špatné dny a ne-nálady. Je unavený a nemocný člověk, který má potřebu jen zalézt do postele a spát, stále povinen všechno organizovat a řídit? Nebo má právo i on v takové situaci vypnout, nemyslet a nestarat se o nic jiného, než v kolik hodin si má vzít léky? Já se domnívám, že to právo určitě má. Ale pokud v tomto okamžiku submisiv bude jen trpně čekat, až se jeho protějšek zmátoří a bude schopen zase vydávat příkazy a vládnout, co nastane v tomto mezičase? Kdo dojde nakoupit, když nebude vydán povel? Kdo se staví na poště a zaplatí složenky? Kdo uvaří a co? Kdo láskyplně otře čelo zpocené horečkou a zašeptá: „Neboj, bude zase líp.“?

Ano, měl by to být ten, kdo je mu nejblíže, jeho partner a v tomto případě submisiv. Ten to ale neudělá. Jak by také mohl, když nedostal příkaz? Nicméně pokud iniciativu v takovém okamžiku přijme a rozhodne sám o tom, že je třeba doplnit zásoby v lednici, udělat k večeři cokoliv bez zbytečných otázek a ještě k tomu zvládne třeba zajistit odvolání domluvených schůzek s odvoláním se na partnerovu momentální indispozici, je to pořád ono povídkové 24/7?

Podle mne není. Takže mi z toho vychází, že 24/7 může být fajn hra. Hra na jedno odpoledne, jeden den, možná i na víkend. Ale v reálném životě vedle sebe stojí dva partneři, z nichž každý má ve vztahu své místo, své povinnosti k druhému i k sobě, a stejně tak i svůj díl odpovědnosti.

Nicméně můžeme se na ono 24/7 podívat i z jiného úhlu pohledu. Nechme stranou filmy a povídky o hrách na otroky a zamysleme se, co se děje submisivovi v hlavě. Je submisiv submisivem jen po dobu, kdy je ve společnosti svého dominantního partnera? Předpokládám, že ne.

Je jedno, jestli je dělí vzdálenost několika centimetrů anebo stovky kilometrů. V hlavě má stále fakt, že je něčím subíkem, že si toho člověka velice váží, obdivuje ho a respektuje ho. Že přijímá jeho názory, poslechne příkazy, které zazní, a udělá co je v jeho silách, aby je splnil. Viděno touto optikou jsem schopná pojem 24/7 přijmout jako možný a fungující. Dvacet čtyři hodin a sedm dní v týdnu žije submisiv s vědomím, že svým tělem i duší někomu patří, že je tu pro něj a je schopný a ochotný udělat v mezích svých možností cokoliv pro radost a uspokojení svého dominantního partnera.