Trnitá cesta za sebou samým II

Pokračování příběhů Lancelota du Laca. Jak nás může obohatit seznámení se s pistáciovou komunitou a co nám řekne o nás samotných?

Článek převzat se svolením autora.

 

Před časem jsem v kostce nastínil, jak jsem objevoval svou submisivitu. Třebaže leccos zůstalo nevyřčeno, měl jsem v té době za to (a byly to tehdy pouze zhruba 3-4 měsíce zpátky), že už jsem dostatečně poznal sám sebe, vše zásadní ve vztahu k BDSM a D/s bylo definováno a že teď už mě čeká po boku té pravé Paní „pouze“ dolaďování detailů. Ač jsem si tedy byl vědom toho, i toto „dolaďování detailů“ znamená další cestu, že můj vývoj tím není zdaleka u konce, vůbec jsem netušil, jak prorocká budou má závěrečná slova oné soutěžní eseje o „cestě dál v ústrety neznáménu.“ Mělo mě totiž potkat ještě jedno veliké překvapení v podobě silného osobního prožitku, které vlastně představuje podnět tohoto eseje.

Už v předchozím eseji jsem se přiznal, že vyrovnání se se submisivní nebo obecně BDSM pozitivní orientací pro mě nebylo jednoduché. Došlo mi, že je na to v podstatě jen jeden lék – zbavit se dojmu, že je to jen a pouze můj problém, že jsem s tímto zaměřením sám. Čili jinými slovy – šup mezi lidi! Poněvadž jsem dost introvertní, ba stydlivý typ, neznamenalo u mě ono šup mezi lidi šup do ulic, ale pouze šup do temných zákoutí internetu. Už to začalo záhy nést ovoce – zapojení do „odborných“ debat nebylo ani pro mě coby laika tak složité, jak jsem se bál a postupem jsem takto virtuálně poznal spoustu moc fajn lidí, přičemž řadu z nich neváhám označit za přátele. Takže osobní, tím spíše informační obohacení bylo díky tomuto kroku nemalé. Zpětně nechápu, proč jsem k němu tak dlouho sbíral odvahu. Poučení první: BDSM+ lidi nekoušou. Je-li člověk slušný a zdvořilý, dočká se velmi rychle pomocné ruky a přátelského přijetí. Tolik alespoň moje zkušenost.

Ale samo vytvoření virtuální existence hledajícímu málokdy úplně pomůže (tedy, nevěříme, že stejně žijeme v matrixu ☺) a dalším logickým krokem je tak osobní setkání. Prvním krokem pro mě bylo osobní poznávání právě virtuálních přátel, kdy vedle zvědavosti poznat je naživo pro mě byla velkým hnacím motorem a účinným prostředkem proti mé uzavřenosti má nechuť vůči tomu, čemu říkám facebookový komplex. Opět to bylo ve výsledku bezbolestné a velice příjemné (byť vedle jednoho super posezení v čajovně asi nikdy nezapomenu na trapné 15 minutové ticho a hypnotizování dveří doprovázené sžíravou touhou jimi teď hned proběhnout ☺), takže nakonec – po mém určitém vnitřním zdráhání a překonávání objektivních časoprostorových komplikací – jsem se nechal přesvědčit a pod ochrannými křídly jedné jedné víc než laskavé Dámy jsem se odhodlal navštívit reálný BDSM sraz v nejmenovaném místě (abychom předešli nepovolené reklamě) v Praze.

Trapné okamžiky, kdy jsem se se svým doprovodem naháněl po smíchovském nádraží v marné snaze najít domluvené místo setkání, byly vedle nervozity, která na mě těsně předtím padla, s odstupem času asi to nejhorší, co mě potkalo. Sám se teď směju sobě samotnému. Veškeré obavy byly zbytečné, bojoval jsem vlastně jen se mnou samým vytvořenými strašáky. Klub je zvenčí naprosto nenápadný (sám nevím, co jsem čekal), uvnitř fajn s výbornou atmosférou – pravda, vizáž některých účastíků lehce naznačovala, že nepůjde o sraz akvaristů, ale vzato souhrnně, byl to spíš příjmený pohled pro oko (ovšem růžové šaty na subíkovi zůstanou dlouho v mé paměti). Nikde žádné úpění, skřípání zubů, pláč, řinčení řetězů ani odér spálené kůže. Třebaže tematické místnosti skutečně disponují náležitou atmosférou. Ale k tomu se ještě dostaneme.

Soudě z mého pohledu, debata se nakonec rozjela slibně (poučení druhé: BDSM+ lidi v ani reálu nekoušou – včetně Dom ☺) a můj ostych přestával být tak znatelný, byť jsem se chvění nezbavil po celý večer. Pravda, čas od času nějaký podnět, který mi zrychlil tep, přišel (jako například nečekané seznámení s Dámou, se kterou jsem si předtím vyměnil několik milých mailů, ale rozhodně jsem nebyl připravený na osobní setkání; případně na okouzlení probíráním se nádherným souborem bičíků a důtek jsem taky nebyl zrovna připravený a mráz, který mi v tu chvíli běhal po zádech, byl víc než citelný), ale to už asi k první návštěvě takové akce patří.

To hlavní, proč jsem se ale rozhodl napsat tento text je skutečnost, která mě osobně překvapila na mě samém. Jak jsem psal, měl jsem za to, že sám sebe znám už dost dobře a od tohoto večera jsem si sliboval vlastně „jen“ seznámení se s dalšími lidmi, sdílejícími společnou zálibu. Mělo se mi ale dostat něčeho mnohem většího, když to kapku zveličím (ale ne o mnoho!) něčeho jako BDSM osvícení (Budha jistě promine). Tento čelní náraz – váhám říct, zda s realitou nebo spíš mým podvědomím – totiž přišel při vstupu do mučírny. Nakoukl jsem tam už když jsem byl zkraje večera informativně provázen, ale jen jsem tak jukl přes práh s tím, že pěkné. A konec, žádné extra zvláštní pocity.

S tím, jak večer ubíhal, se ovšem rozbíhala zábava a v tu chvíli se obě mé společnice, které mi zosobňovaly pomyslný ostrůvek jistoty a bezpečí na akci, rozhodly, že se půjdou podívat do mučírny, jestli se tam „něco neděje.“ Váhal jsem, zda se připojit, mé dojmy z toho byly dost různorodé, ani jsem nevěděl, jestli je to vhodné, ale vlastně mi nebylo dáno na výběr ☺. V mučírně byl sice nakonec jen debatní kroužek, ale já osobně jsem záhy se po překročení prahu přistihl, že přestávám hovor sledovat, protože začínám pociťovat silné dojmy z celého toho prostředí. Nepřekvapilo mě, že reálné prostředí sklepní mučírny a všech náležitých propriet ve mě vyvolává naživo mnohem silnější pocity než při četbě povídek (ač myslím, že má fantazie je hodně obrazotvorná), ale intenzita mě stejně zaskočila. Opouštěla mě už tak nevelká sebejistota, podvědomě jsem měl tendenci se trochu choulit, začala se mi poznatelně třást kolena, až jsem se musel v jednu chvíli opřít o zeď. Nechci, aby to vyznělo nepatřičně, nebyl to strach, nebo lépe řečeno strach nebyl ten dominantní pocit. Jen jsem cítil, že samotné kouzlo místnosti, kde se navíc vůbec nic nedělo, začíná působit na něco uvnitř mě a ona jistá část mé osobnosti nade mnou začíná přebírat vládu. Jinými slovy, že se pomalu, ale jistě, začínám dostávat do „role“, a to zcela samovolně. Dokázal jsem si najednou živě představit jak v tomto rozpoložení nade mnou Paní přebírá s naprostou grácií kontrolu a jak se celou svou myslí upínám k ní jako ke garanci stability a bezpečí. Byl to pro mě naprosto nový, velice emotivní a zajímavý zážitek, který jen stěží formuluju do slov. Zažil jsem tolik reálné mrazení z toho, když jsem prvně vzal do ruky bičík a rákosku (a představil si jejich možná využití) či jsem se zalíbením hleděl na kříž a bojoval s touhou zkusit si, jaké to je být k němu připoután. Je to věc, která mě vždycky absolutně fascinovala a dráždila moji představivost. Neodolal jsem a alespoň jsem se k němu tak postavil jaké to asi je… Mám silný dojem, že kdybych nemusel na poslední vlak, asi bych si časem tu odvahu dodal a požádal o pevné přichycení. Nepochybuju, že ochotných rukou přejících lidí by se našlo dostatek. Ostatně, záhy se to ukázalo u kladky, kterou měl jeden šťastlivec tu čest si vyzkoušet (přirozeně při respektování zásady SSC!). Poučení třetí: BDSM+ lidi nejenže nekoušou, ale jsou hraví. Kde jinde než v kontextu BDSM by mělo platit ono příslovečné: Kdo si hraje, nezlobí. Resp. s kým si je hráno, (ve svém zájmu) nezlobí…☺

Mělo se mi ale dostat ještě většího zážitku, a sice těsně, než jsem musel toto milé společenství opustit, zažil jsem svůj první live spanking. Tedy, naštěstí ne na vlastní kůži, „jen“ jako divák. Byla to naprosto elektrizující atmosféra. Od úvodní kreativní práce s voskem až k vlastnímu vyplácení. Přiznám se, že mě spanking nikdy nelákal, neměl jsem dojem, že by bolest na mě měla nějaké euforizující účinky. Cítil jsem jen strach, nic jiného. Tolik zdání z povídek či tematických videí. O to víc jsem teď stál neschopen pohybu, s ústy otevřenými, bušícím srdcem a očima nemohoucíma se odtrhnout od dění. Ještě zkraje večera, při prohlížení oněch hraček, jsem nedokázal pochopit, že jedny z těch pro mě tak hrozivě vypadajících důtek byly rozněžněle označeny za „mazlivé“. Teď jsem začínal pomalu chápat, že na tom může být něco pravdy. Ty dojmy byly úplně jiné takhle reálně, než jsem si dříve představoval. Žádný dojem brutality a násilí. Bylo to spíš, jak to říct, romantické… Bylo kouzelné, vidět světýlka v očích dominek a spokojený úsměv na jejich tvářích. Subíkům jsem pravda do tváře neviděl (všichni diváci byli víc než diskrétní), ale žádný z nich viditelně neprotestoval. Přistihl jsem se, že začínám sám uvažovat o tom, že ta chvíle bolesti je malou cenou za ty jemné dotyky prameny důtek či dokonce za pohlazení po rozpáleném těle něžnou ručkou Paní mezi jednotlivými údery. Skutečně bych nikdy nečekal, že toto označím za vzrušující. Pro mě osobně z toho vyplynulo poučení čtvrté: Člověk může načíst stohy teoretických podkladů, tematických povídek, slédnout hodiny lepších či spíše horších videí, může si o BDSM povídat, ale nic nenahradí osobní zážitek a zkušenost.

Sám jsem dosud konsternován, jaké další rozměry se uvnitř mé duše otevřely a jakého poučení se mi o mě samém dostalo. Domů jsem odjížděl ve stavu zvláštního rozrušení, vše jsem vnímal jakoby v mlze, měl jsem sám ze sebe dojem, jako bych byl pod vlivem drogy. Valily se mnou velice intenzivní a barevné emoce, jejichž probíráním jsem se dostával hlouběji a hlouběji k sobě samému. Je to zajímavý pocit. I přes pozdní hodinu a nemalou únavu jsem nemohl dlouho usnout. Ten zvláštná rozechvělý stav mi vydržel po celý následujcící den v neoslabené intenzitě. I tyto řádky, v nichž se snažím své pocity neuměle vyjádřit či spíše znásilnit do slov, píšu až s odstupem několika dní. Mám dojem, že jsem zažil něco, co snad lze označit za pre-iniciační zážitek.

První esej na téma objevování své submisivity jsem dopsal s přesvědčením vlastního sebepoznání a ukotvenosti. Pravda, i poté mě čas od času popadly deprese a nejistota, jestli si jen něco nenamlouvám, nesnažím se za kategorii submisivity schovávat nějaký svůj vnitřní problém nebo tak podvědomě sublimovat nějaké jiné komplikace. Prostě jestli jsem si z BDSM a FEMDOM nevytvořil jen nějakou zástupnou virtuální realitu. Po zde popsaném zážitku si myslím, že už jsem si jistý. Neumím si představit, že by ta exploze emocí byla s ohledem na kontext náhodná. Takhle asi vypadá skutečný vnitřní coming out. Teď už VÍM, že jsem BDSM pozitivní. Ten všeprostupující pocit, že jsem „mezi svými“ byl naprosto neklamný. Vím, že mám před sebou ještě skutečnou iniciaci, kdy už nebudu jen pasivním pozorovatelem, ale více či méně aktivním aktérem. Už se na to těším. Neumím si vůbec představit sílu pocitů, které mě čekají ve srovnání se zde popisovanými.

Nechtěl jsem ale tenhle text ladit pouze do podoby osobní výpovědi. Spíše jsem sledoval záměr poskytnout čerstvé a osobní dojmy konkrétního člověka. Dojmy, které by třeba mohly pomoci někomu, kdo stejně jako donedávna já hledá a poznává svou cestu. Chtěl bych tímto každému dodat odvahy, aby se nebál a vyšel na světlo, nebál se seznámit s dalšími lidmi, protože je to velmi osvobozující pocit a není proč mít strach. Naopak si myslím a snažil jsem se to zde podle vlastní zkušenosti vyjádřit, že až konkrétní reálná zkušenost nám otevírá oči k poznání toho, kdo skutečně jsme.