FELIX aka PAVEL ŠŤASTNÝ, 50 let, publicista, tři dospělé děti

Člověk, jehož tvář znají asi všichni milovníci spankingu, nerozlučně spjatý s filmy z „lupusí“ produkce. Prvně se mezi úchyly objevil v devadesátých letech minulého století. Pohodář, kliďas a svou podstatou velice jemný a hodný člověk (tohle berte s rezervou, já pro něj mám trochu slabost.:-)

Ahoj,
známe se už hodně let, možná tak dlouho, že je lepší to číslo ani nevyslovit. Položím Ti teď pár otázek, na které jsi už určitě mnohokrát na různých diskuzích odpovídal, ale jelikož dnešní nováčci většinou ani netuší, co bylo Mageo či Průvodce, nemají šanci si je přečíst.

Vzpomeneš si ještě na dobu, kdy ses prvně objevil mezi úchyly?

Jelikož pamatuju Mrtvý moře v době, kdy bylo teprve nemocný, ocitl jsem se mezi úchyly natřikrát: poprvé se začátkem sexuálního života, podruhé v takové velmi bohémské kavárenské společnosti ještě před převrácením, kde jsme o sobě navzájem zjišťovali, že nejsme sami a jediní, koho oslovují Nepraktovy obrázky slečen u pranýře, a potřetí - a na to se, jestli správně chápu, ptáš - někdy kolem roku 1995, když se začaly tvořit shluky úchylů, pro něž primárním důvodem setkávání byla podobná sexuální orientace.

Jaké byly pocity z lidí, ze sebe sama?

Tím prvním pocitem bylo obrovské neporozumění. Dneska už vím, že mělo dvě příčiny: jednak absenci definičního pole, jejíž vinou stejnému pojmu každý vkládal vlastní obsah, druhak přítomnost diskuse neschopných frustrátů. Ty obrovské diskuse probíhaly jak na internetu, tak při osobních setkáních, a nutily člověka nejen dělat si pořádek i ve věcech, které se jeho osobně až tak moc netýkaly, ale také přijímat bez úsměšku vidinu dvoumetrového rváče v plenkách a smířit se s faktem, že mezi úchyly existují krasavci, šeredové, inteligenti a trotlové zhruba ve stejném poměru jako kdekoliv jinde. Pouze mladých, štíhlých a submisivních slečen je mezi nimi výrazně méně než ve většinové společnosti. Zato frustrátů s transparentem "Jsem velký drsný dominant" je za korunu pytlík. Potěšující bylo, že v té naprosto nesourodé společnosti se rychle našli lidé, kteří měli toho společného více než jen sexuální orientaci a vznikly stolní spolky, vodácké party, kulinářské kroužky a komediantské společnosti...

Bylo ve Tvém životě období, kdy jsi s tím chtěl skončit a být „normální“ anebo jsi byl od začátku smířený s tím, že to nejde?

V tomhle smyslu jsem to nikdy řešit nemusel, protože pro mne jsou primární náležitosti vztahu, tedy vztahu dominantně submisivního, a na tom se nic změnit nedá. Smířit jsem se musel s tím, že některé, třebaže submisivní, partnerky měly blok vůči konkrétním sadomasochistickým praktikám. Odpověď tedy zní ne, nikdy jsem nechtěl svou orientaci změnit, což ovšem neznamená, že jsem zažíval jen ideální vztahy: dominance a submisivita nejsou absolutní, provždy dané hodnoty; mohou se proměňovat v čase, vlivem okolností a s vývojem osobností obou partnerů. A existují důvody, pro které člověk dělá i to, co dělá nerad; například děti takovým důvodem jistě jsou.

Ví tvoje okolí o tvé úchylce?

Nepovažuji za vkusné, natož nutné, hlásat svou intimitu davům, na druhou stranu svou sexuální orientaci také nepovažuji za ostudnou a tajnosnubnosti hodnou, takže o mé úchylce ví to okolí, s nímž jsem natolik intimé, abychom probírali svou sexualitu.

Svěřil ses někomu z rodiny, z přátel mimo okruh komunity či někomu v zaměstnání?

Formulace téhle otázky je trochu zavádějící, protože "svěřujeme se" s tajemstvími a důvěrnostmi, o samozřejmostech hovoříme. Přátelé, s nimiž hovořím o intimnostech, pocházejí ze všech možných skupin, k nimž jsem kdy patřil; rozhodně jen velmi malou část z nich jsem poznal díky podobné sexuální orientaci. Moje zkušenost říká, že když po nějakých sedmi, deseti dnech v uzavřené společnosti, ať na expedici nebo při natáčení, dozraje čas k nadrženeckým vyprávěnkám, neexistuje téměř nikdo, kdo by neměl k vyprávění nějaký úchylný zážitek - a málokdo k němu dodává, že to bylo strašné a že už by to nikdy neopakoval.

Způsobilo ti to někdy nějaké problémy?

Odlišnost jakéhokoliv ostrakizovaného druhu vždycky působí problémy, v tom se sexuální úchylka neliší od módy dlouhých vlasů v době, kdy "slušní lidé" nosí ježka, a prudérní rodiče také nejsou pro úchyla žádná výhra (i když prudérnost na hranici zamlčování existence sexuality má své výhody v absenci zvídavých otázek), nicméně problémy vznikaly spíše jako komické situace: babička vstoupivší do vnuččina pokojíčku uprostřed sexuálních hrátek vytvoří problém vždycky, pokud však vstoupí v situaci, k jejímuž zamaskování je třeba odmotat desítky metrů provazu, problém se pozoruhodně zauzlí. Opravdový problém jsem zažil jen jednou a ten se netýkal přímo sexuální orientace, nýbrž její presentace skrze role ve filmech Rigid East / Lupus Pictures, když producent dost sprostě porušil smlouvu a udělal ze mne "tvář firmy." Tehdy mne příjemně překvapil postoj lidí z většinové společnosti (tedy předpokládám, o sexuální orientaci členů vedení oné televize nic netuším): pro ně nebylo rozhodující, že jsem úchyl a v čem hraju, ale chtěli se vyhnout spojení téhle mé profese s jejich seriózně profilovanou televizí a vyřešili to, z mého pohledu velmi vstřícně, tím, že mne vynechali ze selfpromotion.

Kdybys čistě hypoteticky byl sám a nežil v partnerském vztahu, zvažoval bys případně i vanilkovou partnerku? Myslíš si, že může takový vztah fungovat či bys raději hledal cíleně mezi úchyly?

Tady musím rozlišit mezi partnerkou a milenkou: nevidím důvod k mileneckému vztahu, v němž si zúčastnění sexuálně nevyhovují, a naopak u partnerky hledám tolik kompatibilních vlastností, že očekávat ještě navíc souznění v plné škále sexuálních libůstek nás obou by byla vyložená neskromnost - myslím, že postačí, když najdeme alespoň nějaký průnik obou množin a bude-li tím průnikem vanilkový misionář, budiž. Tohle jsou ovšem slova člověka, který jednak ze zkušenosti ví, že je trvalého partnerského vztahu neschopen, takže může nezávazně teoretizovat, druhak člověka, pro kterého v jeho věku sex už není absolutní životní prioritou; před čtvrt stoletím bych nejspíše odpověděl jinak.
Ani při vědomí toho, co jsem řekl o milenkách, bych rozhodně nehledal cíleně mezi úchyly; ostatně, neklame-li mne má historicky cenná a památkovým úřadem chráněná paměťová jednotka, jen šest milenek jsem poznal díky nějakému spojení s úchylstvem, a to jen proto, že kromě problematického vztahu s otcem, což je, zdá se, cílová skupina, s níž jsem kompatibilní, v sobě nalezly sexuální přitažlivost sadomasochismu.

Je podle tebe vanilkový vztah stejný jako D/s vztah anebo se liší? Pokud ano, kde vnímáš zásadní rozdíl?

To bychom nejdřív museli nadefinovat, co je to vlastně "vanilkový vztah." V každém vztahu můžeme sledovat míru dominance a submisivity, kterou jeho aktéři projevují. Neexistuje vztah, který by dominantně-submisivní nebyl, nanejvýš můžeme konstatovat, že dominance a submisivita účastníků vztahu je vyrovnaná. To je obecné konstatování, platné pro všechny mezilidské vztahy. Jestli chceme hledat rozdíl, pak ho nalezneme zřejmě v tom, že v D/s vztahu prožívá daná osoba dominanci či submisivitu vůči partnerovi jako erotický prvek vztahu. To může vztah dost výrazně upevňovat, pokud existuje v prostředí, v němž se "nerovnost" jakéhokoliv druhu zrovna moc nenosí. Na druhou stranu to s sebou nese nebezpečí, že s posunem na škále dominance-submisivita dojde ke krizi.

I úchylové mají potřeby se množit, mít děti. Myslíš si, že je nutné to před nimi tajit a lhát jim ve chvíli, kdy se něco utajit nepovede anebo je lepší jim v malých dávkách a rozumné míře pomalu odkrývat obzory?

Odpověď je, myslím, dosti jednoduchá: každý se snaží vychovat děti k tomu nejlepšímu, co zná, což v naprosté většině znamená k obrazu svému. Pokud z toho obrazu něco vynechávám, tak nejspíš proto, že to považuji za špatné a ostudné - pak bych se ovšem měl zamyslet nad způsobem, jakým žiju. Moje zkušenost říká, že potomkům netřeba dávkovat informace po troškách: co je jako samozřejmost konstatováno, bývá jako samozřejmost také přijato; informace o šíři spektra lidské sexuality v tom není výjimkou. Pokud se bojím, že potomek bude nějakou mou sexuální libůstku považovat za úchylnou, zjevně jsem začal se sexuální výchovou pozdě a nechal potomka, aby si názor na úchylnost a normalitu vytvořil z nepřesných informací.

Poslední dobou slýchám názor, že se z BDSM stala módní záležitost. Je tomu skutečně tak anebo je jen dnešní generace otevřenější a přístupnější?

Samozřejmě že generace dnes sexuálně nejaktivnější je otevřenější a přístupnější, to je přirozená vlastnost každé mladé generace, pokud se vyvíjí bez indoktrinace nějakými opravdu úchylnými moralistními názory. Každá generace startuje tam, kde rodiče padli vyčerpáním, takže pro generaci mých rodičů byl problémem k řešení předmanželský sex (stačí se podívat na Starce na chmelu), naše generace diskutovala o přijatelnosti sexuálních úchylek a mé děti považují Ateliér za běžný společenský klub, do něhož lze bez varování vzít kamarády...
BDSM nejspíše bylo svého času módní záležitost, řekl bych ale, že pel novosti již ztratilo a stalo se natolik běžnou součástí sexuálního života většiny, že můj syn považuje za nemilé překvapení, pokud slečna nemá doma hračkářství a k posteli našroubovaná oka na pouta. Neplatí to absolutně, ale ve společnosti, kterou mohu sám nebo skrze potomky pozorovat, přestaly být sadomasochistické sexuální praktiky považovány za úchylné.

Co úchylové a tolerance? Jsou podle tebe tolerantnější než ostatní právě proto, že chtějí od svého okolí respekt sami?

Nejsou; sexuální orientace nemá nic společného se sociální inteligencí.
Klamný dojem vyšší tolerance mohl vzniknout z prvních diskusí někdy před patnácti lety, kdy se k prohibované orientaci hlásily ve většině pouze příčetné osobnosti, schopné myslet. Honiči, frustráti, trotlové a VDD tehdy sloužili nanejvýš jako vítaný terč posměchu, zatímco dnes jsou trpěni přinejmenším jako inventář kuřárny. Možná to je nějaká nová forma tolerance. Nerozumím jí.

Co pro tebe znamená BDSM? Relax, sexuální aktivitu, způsob myšlení či styl života?

V současnosti hlavně vzpomínku :-) Leč vážně: pod BDSM se rozumí tolik věcí, že na tuhle otázku nelze rozumně odpovědět, leda tak, že můj způsob sexuality je samozřejmě můj životní styl, ovšem a na druhou stranu, můj způsob sexuality zcela jistě není jenom BDSM, ať už se pod tím rozumí cokoliv.

Každý z nás se v průběhu života mění a vyvíjí. Kdybys dnes stál znovu na začátku a měl možnost se svobodně rozhodnout, jestli budeš či nebudeš úchyl (kdyby to teoreticky bylo možné)….byla by tvou volbou vanilka nebo bys nechal vše jak je?

Bylo-li by to možné, pokusil bych se spektrum svých sexuálních libůstek ještě rozšířit a neprošvihnout příležitosti, které jsem si z rozpaků či ohledů vůči konvencím nechal uniknout.